Přiblížila se druhá polovina února a s ní i den svatého Valentýna. Pro některé svátek zamilovaných, pro jiné americký výmysl, díky kterému se z nás prodejci snaží vytáhnout co nejvíce peněz. Funguje to. Dívky kupují valentýnky, utrácí za plyšáky a podobné srdíčkové blbosti, které nám trh vnucuje. Muži naši snahu beztak neocení. Nabízí se tedy otázka „Tak proč to vlastně děláme?“

Těžká filosofie. V mém případě je odpovědí na ni rituál. Udělat druhému radost? Ne, to není ta hlavní myšlenka. Radost možná muži dělají nám, když nás překvapí nějakým milým dárkem.

V dlouhodobém vztahu se už však nehraje na něco jako je dárek k svatému Valentýnu. Mnohem lepší jsou dárky nečekané, potěší více než vynucený dárek, který dostanete z povinnosti. Proč z povinnosti? Vy tomu druhému něco dáte a on vám ne. Vnese to do vztahu zklamání či zbytečnou hádku, naruší to harmonii. Pak tedy můžete slavení svatého Valentýna zrušit, ale pokud jste ho slavili dříve, tak proč teď už ne? V hlavě se vám honí otázky typu: Je všechno v pořádku? Neděje se něco? Proč jsme měli sv. Valentýna dříve potřebu slavit a teď už ne?

Ano, rituál. To pro mě je den svatého Valentýna. Náš život se skládá z rituálů – malých a větších. Prakticky si je ani neuvědomujeme, ale dávají našemu životu řád. Některé jsou příjemné, jiné méně. Už jen to, že si ráno vyčistím zuby je můj každodenní rituál. Valentýn je ten každoroční. Nezapomínám na něj. Koupím nějakou drobnost, nenápadně se připomenu (aby můj protějšek nezapomněl, že nějaký takový den najde v kalendáři ). A snažím se s tím druhým strávit chvilku času.

Dokonce si pamatuji, co jsem dostala k Valentýnu před čtyřmi roky – živou kytku, ač skomírá a nekvete, stále ji mám na stole. Humbuku v obchodech si nevšímám, ignoruji valentýnky – beztak jsem žádnou nikdy od nikoho nedostala. Den sv. Valentýna zkrátka prožívám po svém.

Tagy: sv. Valentýn