Napadl sníh. Bíle vločky sněhu vzduchem poletovaly už od pátku, kdy jsem bohužel musela do školy. Ranní cesta vcelku v pohodě. Odpolední autobus už však měl běžných 30 min zpoždění. V tomto počasí, nic neobvyklého. Vzpomínám, když mi babička vyprávěla, jak chodili do školy pěšky (do sousední vesnice) přes les, po polní cestě a nikomu to nevadilo. Dnešní civilizace je natolik pokroková a závislá na dopravě až to není hezké.

Páteční cesta ze školy dala sice zabrat, ale domů jsem nakonec nějak dorazila. V rádiu hlásili sněhovou kalamitu po celé republice, ale hlavně na Moravě. Jo Moraváci musí mít vždycky něco extra . V pondělí mě čeká zkouška, měla bych se začít učit. S tímto plánem jsem v pátek navečír dosedla ke svému psacímu stolu.

Což o to, snahu učit jsem měla už v týdnu, avšak marně. Dostala jsem se nejdál do třetí kapitoly (z dvanácti), už u druhé jsem ale ronila slzy. Mikroekonomie 2 je silná káva i pro mě. Jedná se o rozšíření mikroekonomie 1, která mi je známá z prváku a od státnic. Mikro jako takové nemám ráda, takže jsem se s minimální chutí pustila do učení.

V sobotu ráno už byla naše osada pod sněhovou pokrývkou. Osada proto, že nečítá více než  50 domků. Díky kvalitní výmluvě „musím se učit“ jsem byla zproštěna odklízení sněhu a podobných činností, které probíhaly s frekvencí tak jednou za tři hodiny.

Neděle – sněhu výrazně přibývá. Už ani kočky se mi nedaří vyhnat ven. Vycítily zimu a raději si nahřívaly svůj kožich na topení. Mikro mě vzrušuje minimálně, jsem smířená, že využiju i druhý pokus. Pečlivě se snažím zopakovat celá 170-ti stránková skripta. Celá vlastně ne, některé kapitoly jsem výrazně proškrtala. Se svým klidem jsem odpoledne na stránce 30. Nakonec kreslím grafy až do pozdních večerních hodin.

Zkouška začíná v 11:00. Naplánovala jsem si cestu autobusem – od nás z Hlíny do Chrasti (07:30), poté z Chrasti přímo do Pardubic (08:00) s dostatečnou rezervou, kterou využiji na osvěžení naučené látky.

Ráno v šest hodin mě budí smska od kámošky. Mám jet radši vlakem, nepodařilo se jim vyjet autem ani od baráku. Děsím se, aby naše ves nezůstala nadobro odříznuta. Máma je ještě doma, měním plán, pojedu s ní ráno do Chrudimi a dále budu pokračovat vlakem do Pardubic. O půl sedmé vyjíždíme, resp. pokoušíme se vyjet, do sněhu jsme zapadli pár metrů od vrat. Obětaví sousedé mámu vyhrabali a vytlačili až na kopec.

Opět přehodnocuji situaci, nechám se vyhodit v další vesnici na vlak do Pardubic. Ten přijíždí krátce po sedmé, nemá zpoždění. Má radost je bohužel předčasná, později čekáme 20 min kousek za Chrudimí (proč?). Nakonec nic nejede a my pokračujeme dál. V Rosicích nás přesouvají na vlak, který jede z Liberce, čekáme na druhý vlak jedoucí z Chrudimi (ve kterém se veze kámoška). Na nádraží přijíždíme kolem deváté. V souhrnu jsem trasu dlouhou 26 km jela 2 hodiny. Někdo si tu fotí tabuli se zpožděnými vlaky. LOL. Ty z Prahy mají běžně i 100 minut.

Před nádražní budovou je hromada lidí čekajících na městskou hromadnou dopravu. Ta přijíždí velmi střídmě, prakticky vůbec se nedrží jízdního řádu. Takovýhle dopravní kolaps jsem v Pardubicích ještě nezažila. Zvláštní je, že v tu samou dobu v sousedním Hradci Králové jezdí MHD bez problémů. Větší připravenost? Těžko říct. Pardubice jsou na rozdíl od Hradce více otevřené, takže na městská sídliště mohl navát sníh, který posléze zbrzdil dopravu. Nakonec čekáme půl hodiny, pak se narveme do přeplněné trojky, která nás zaveze až ke škole. Zkoušku jsem nakonec stihla. A jak jsem ji napsala? To je zatím ve hvězdách .

Takové bylo zahájení mého zkouškového období. Nezbývá než doufat, že sníh poleví, nepřipadne či že silničáři, dopravci a Pardubice budou příště lépe připraveni .