CleverBlog.cz

Od běhání k chůzi – od chůze k běhu

Není to tak dávno, co jsem ještě měla ke všem sportům velmi negativní vztah. Svůj postoj jsem zaujala už někdy na základní škole, kdy jsem byla tlačena k různým kolektivním hrám, k běhání po zaprášeném stadionů a k nezajímavým gymnastickým cvikům v tělocvičně.

Krize s tělocvikem se prohloubila i na střední a na vejšce. Řekněme, že volejbal ani basket nikdy nebyly moje silná parketa a donucení hrát je, můj odpor k těmto sportům ještě více zvětšovalo. Postupem času mě docela chytnul aerobik, plavání, pilates a nakonec i power jóga. U cvičení se člověk zapotí, to je pravda. Bohužel si ním člověk nijak výrazně nezlepší fyzičku a jednotlivé cviky časem omrzí. S chůzí a během je to však jinak.

Chůzi jsem měla vždycky ráda. Chůze je pro tělo velmi přirozený pohyb, nezatěžují se ní klouby a když se snažím jít nad 6 km/h, tak se i trochu zapotím. Radši než výtah použiji schody, než abych si zadek vezla mhdčkem, dojdu do města pěšky. V době, kdy jsem ještě psala Tipy na výlet, nebyl problém vyrazit i na 20 km dlouhou túru. Po čase jsem se díky svému příteli dostala i k běhání.

Musím říct, že cesta k úspěchu v běhu byla trnitá, vyzkoušela jsem si svou pevnou vůli a vytrvalost. Letos se konečně ukázaly i nějaké výraznější pokroky. Začala jsem tak běhat naplno a na jiné sportovní aktivity jsem jednoduše zapomněla. Kupředu mě poháněl a stále pohání hlavně Sportypal. Díky jednoduché aplikaci v telefonu jsem běhala rychleji a rychleji, s velkým nadšením si porovnávala své sportovní výsledky. Nesměla chybět dobrá sportovní výbava a kvalitní boty. Přes své nadšení jsem však ignorovala narůstající bolest v levém lýtku. Nakonec jsem musela s běháním tak nějak dočasně seknout. Bolest byla neústupná.

Protože jsem nechtěla vyjít ze cviku, začala jsem aktivně chodit. Pokud vyšlo počasí, každý den v druhé polovině července jsem věnovala chůzi. Aktivně jsem ušla svých 6 km bez pár minut za hodinu. Následovala dovolená a tři týdny chození po Pobaltí (těšte se na připravovaný několikadílový speciál na téma "Cestujeme po Pobaltí").

Dnes se poprvé po měsíci a půl odhodlávám k běhu. Lýtko už nebolí, takže mi prakticky nic nebrání ve vyběhnutí. Trochu zpátky mě drží strach z neúspěchu a obavy o mou fyzičku, která se za poslední dny určitě trochu utrpěla. Dávám necelé 3 km, a to se dvěma přestávkami. Nohu trochu nadlehčuji, lýtko se naštěstí neozývá. Připadá mi, jako kdybych měla díru v plicích a opět se tak vracím na úroveň začátečníka, tedy mírně pokročilého začátečníka (běhala jsem už i hůř). Navzdory tomu, že si musím dát pauzu, sotva dýchám a nedostanu se ani na 9 km/h, jsem ráda, že se k běhání vracím. Čeká mě ještě několik týdnů volna než vyrazím do školy, takže mám možnost svou fyzičku dostat na místo, kde byla v polovině července, ne-li dál. Navíc jsem přišla na chuť i již zmíněné chůzi, takže na ni během příštích dní určitě nezanevřu.

A co vy? Běháte? Chodíte? Nebo jste si oblíbili nějaký jiný zajímavý sport?