Ráno v sobotu jsme z Ventspils ujeli před lotyšským deštěm a vyrazili opět o něco víc na sever. Jak teď můžu zpětně potvrdit, v Pobaltí opravdu přes polovinu měsíce srpna proprší. Déšť se ale vždy prožene rychle, takže nám během dovolené moc plánů nezkomplikoval. Ideálním měsícem k návštěvě Pobaltí je teplý červenec, případně chladnější červen nebo květen. Pobaltí je jedna velká placka a pokud rádi cestujete na kole, nevadí vám jezdit po silnici (moc cyklostezek v Pobaltí není), můžete klidně vyrazit.

Naše cesta vedla přes Rigu, hlavní město Lotyšska, do kterého jsme se vrátili v druhé polovině dovolené. Hned před Rigou jsme minuli odbočku na Estonsko a mohli si tak vychutnat průjezd pobaltskou metropolí. Cesta vede středem města a provoz v Rize je plynulý, navzdory tomu, že tam žije polovina Lotyšů. Hned za velkým mostem přes řeku Daugavu se rozkládá rižské Staré město a k nebi se šplhají vysoké věže kostelů.

Pozdě odpoledne přijíždíme do Pärnu, které je naší první estonskou zastávkou, nic netuše, že se do něj za pár dní ještě rádi vrátíme. Poprvé a naposled mám problém s kempe. Hold se mi na první pohled nelíbí, teď po dovolené ho ale hodnotím jako jeden z nejlepších. V Pärnu, některými Rusy stále nazývaném Pjarnu, navštívíme rušnou ulici Rükli se stánky. Rüütli se táhne prostředkem města, začíná za malým městským parkem a pokračuje až k náměstí. Měli jsme štěstí, že jsme zde chytli trhovce, měli jsme tak možnost nakoupit pár originálních estonských suvenýrů a dát si večeři na pobřeží v Jachtklubu.

První dojem z Estonska je super, rozhodně to je země, která má co nabídnout, z Pobaltských států je nejdál a je to rozhodně vidět na první pohled. Lidé jsou zde laskaví, mluví vesměs anglicky bez rozdílu generace a trhovci zde prodávají jedinečné severské suvenýry. V většině měst narazíte na infocentra, vybavená letáky a hromadou zajímavých informací. Zdarma se vám tak do ruky dostanou nejrůznější mapy, plánky a brožury. U nás byste za většinu takových mapek platili, v Estonsku však nikoli. Pokud tápáte a nevíte, kam se podívat, obsluha v infocentru vám ráda poradí.

15.8.2010, neděle – Trajekt vyplouvá

Ranní odjezd z Pärnu a polední nalodění na trajekt ve Virtsu – takový byl začátek našeho dne a cesty na největší estonský ostrov Saaremaa. Opět utíkáme před deštěm, už z toho začíná být skoro pobaltská tradice. V rychlosti tedy balíme stan a vyrážíme na další cestu. Snažím se nemyslet na ztroskotaný trajekt Estonia, vyhlížím záchranný kruh, do kterého se chystám naskočit při prvním otřesu obří lodi. Auta zůstávají v přízemí a my všichni cestující jsme vyhnání na horní palubu. Trajekt je perfektně vybaven – čisté záchody, výtah i restaurace. Lístek na něj stojí 120 EEK (zpět z ostrova je to za 170 EEK).

Už dopředu jsem měla vybraný kemp, a to kousek za hlavním městem ostrova Kuressaare. Zakempovali jsme a vyrazili na oběd, ubytování jsme měli za úžasných 130 EEK, takhle levně jsem nikde nebydlela. V Kuressaare jsme navštívili báječné infocentrum, kde nám dali nejen mapku, ale i potřebné informace o všech zajímavostech na ostrově. Uprostřed Kuressaare se rozprostírá hrad obehnaný vodním příkopem. Přístup nám byl však umožněn pouze na nádvoří, uvnitř hradu se nachází nějaké muzeum. Hrad vypadá navenek vcelku dobře, je zde však liduprázdno, všude kolem hradu se staví a uklízí, možná se něco chystá. Od hradu jsme pokračovali kolem udržované městské pláže až k malému molu.

Atrakce vyznačené v mapce si necháváme na pondělí, večer vyrážíme pouze na cíp ostrova. Co tam? Navštívit opuštěný a vysoký černobílý maják, takový který znáte ze starých strašidelných filmů. Od kempu je vzdálen asi 30 km, což je v našem cestování jen malý kousek cesty. U majáku nepotkáte davy lidí, je zde pouze pár nadšenců, podobných jako jsme my. Maják dokonale zapadá k ostatním budovám a je v souznění i s okolní přírodou. Vše doplňuje modrá obloha, škoda, že se zítřkem přijdou do Pobaltí přeháňky. Právě takhle jsem si představovala Estonsko, břehy ke špičce ostrova jsou lemovány oblázky, Balt je i tady plný malých medúz a krabíků.

16.8.2010, pondělí – Vysoké skály a mlýny ostrova Saaremaa

Na ostrově Saaremaa se určitě neobejdete bez mapy v ruce. Chcete-li sem cestovat, přivezte si sebou podrobného turistického průvodce nebo se optejte v infocentru po zdejších zajímavostech. Na ostrově je hned několik zajímavých míst, kromě městečka Kuressaare můžete zavítat do Pangy na vysoké skalní útesy, obdivovat několik majáků po pobřeží nebo se podívat na větrné mlýny či na zříceninu hradu řádu německých rytířů.

Hlavní silnice na ostrově Saaremaa jsou kvalitní a dobře udržované, příkopy vysekané. Vedlejší silnice k malých obcím a různé spojovací silnice jsou vysypány štěrkem. Po celém ostrově je jakási síť zajímavých míst, jsou pospojovány na mapě a ze silnice vždy dobře značeny. Prodávají se u nich dřevěné či kamenné suvenýry, většinou vyráběné přímo na místě. Ty kamenné nás zvláště okouzlili, většinou jsou celé vytvořeny z jednoho kusu. Prodejci nabízejí nádobí, hrníčky, vázy, ale i třeba antistresové kuličky a přívěsky na krk. Některé kusy jsou obzvláště povedené, takže vybíráme a nakupujeme.

Cestování po ostrově Saaremaa pro nás bylo ve znamení autoturistiky, mít však více času, určitě by stálo za to půjčit si i kola. I tak návštěva Saaremy stála za to, škoda jen, že nebylo víc času. A teď hurá k Tallinnu.

Kempy GPS:
Pärnu (Konse motell & karavan kämping) 58°23′05″N 24°31′35″E
Saaremaa (Tehumardi puhkekeskus****) 58°10′55″N 22°15′16″E

Pärnu a Saaremaa – mapky

Z Nidy přes Palangu jsme vyrazili nahoru do Lotyšska. Cesta od kaliningradských hranic na pevninu byla kupodivu rychlá, trajekt plaval až 14 km/h a jeli jsme hned v první várce. V Palanze se nachází 600 m dlouhé vysunuté molo. Prošli jsme dlouhou promenádu, která byla zakončena již zmíněným dřevěným molem ve tvaru písmene L. Palanga byla nejvíce turistickým městem, které jsme v Litvě navštívili. Promenáda byla plná malých obchůdků se suvenýry a restaurací. Konečně jsem ochutnala pověstné brambory s koprem – které jsou součástí tradiční pobaltské kuchyně. Na pláží v Palanze to byla ale teprve masovka, platí tu systém +1 člověk. Pláž byla plná lidí, moře snad teplé, voda by zde měla být výrazně ovlivněna Golfským proudem.

Z Palangy vyrážíme však odpoledne směr Lotyšsko. Naším cílem bylo přímořské letovisko Ventspils, dle průvodce jedno z velkých letních turistických center země. V Lotyšsku jsme se však nesetkali pouze s jinou měnou, ale i s rozdílnou krajinou než v Litvě. Poté, co jsme odbočili na silnici vedoucí do Ventspils, navigace zahlásila odbočku za 100 km a pohled na display s cestou mezi zelenými lesy byl dost děsivý. Lotyšsko je krajina zarostlá hustými, já soudím, že i doposud zcela neprozkoumanými lesy. Silnice jsou v o něco horším stavu než v Litvě, občasná díra ve vozovce řidiče nepřekvapí. Litva byla luka a pastviny, na kterých se pásla stáda krav, osamělá stavení a vysoké komíny s čápi. V Lotyšsku jen občas narazíte na nějaký osamocený domek či dokonce haciendu, jinak samý les při cestě jen několik stovek metrů od pobřeží.

Navečír přijíždíme do Ventspils. Městečko je upravené, v ulicích bohužel liduprázdné. Ubytovali jsme se v kempu, údajně v jednom z nejlepších v Evropě. Cena za noc byla 11 lat a kemp byl situován na mýtině mezi stromy. Lotyšský lat stojí našich 35,16 Kč. Kemp měl dva komplexy záchodů a sprch, jedny nějaké letní, ty byly ve strašném stavu, druhé na tom už byly líp, dokonce se pravidelně uklízeli. Bohužel jsme je objevili až druhý den. V kempu jsou i chatky vybavené vlastním sociálním zařízením.

V obchodech nás překvapili u některých výrobků nižší ceny, než jsme zvyklí u nás v republice. I cena benzínu se v Lotyšsku pohybuje v přepočtu kolem 28 Kč, v Estonsku dokonce kolem 27 Kč. Lotyšská měna je však velice zrádná, u nás 5 Kč nemá prakticky žádnou hodnotu, u nich je 5 latů nějakých 170 Kč.

Ventspils se navenek tváří jako turistické město, které je díky námořní dopravě nejbohatší město Lotyšska, jehož rozvoj se bohužel ubírá špatným směrem. Přístavní město se stává cílem hlavně Litevců, kterých byl opravdu plný kemp. Postranní uličky jsou však chudé, zchátralé a vybydlené. Člověk, aby zde chodil s kudlou v kapse. Oslní vás jen velký přístav. Bankomaty se nachází hlavně při obchodních centrech, než se nám však jeden podařilo najít, našlapali jsme alespoň 8 km.

13.8.2010, pátek – Pátek třináctého ve znamení aktivní turistiky

Chcete-li strávit dovolenou ve Ventspils, máte dvě možnosti, buď se zabydlet v kempu s Litevci a během dne vyrazit na písečnou pláž nebo si obout pevné boty a vyrazit do městských uliček. Ventspils je jedno z nejupravenějších měst, které jsem měla možnost vidět – vysázené květiny, pečlivě posekaný trávník a opravující se zchátralé domy. Je vidět, že peníze získané z námořní dopravy a zásobování tu opravdu tečou. Něco tu ale přece jenom chybí, nábřeží je poloprázdné, chybí zde stánky, obchody a restaurace. To v mých očích činí Ventspils neatraktivní. Částečně to však kompenzuje dlouhá pláž s čistým mořem, ve kterém si plavou malé medůzy.

Lotyši na první pohled vypadají trochu nepřátelsky, jsou tiší a nenápadní. V zapadlých sídlištích Venspils jsme se s foťákem v ruce opravdu necítili zrovna dobře. Anglicky mluví hlavně mladší generace, ale ani ty nemají jazyk úplně v malíčku.

Ve Ventspils se nachází hned několik parků, v jednom na vás čekají atrakce pro menší děti, v dalším zajímavé sochy z kovu, dřeva nebo plastu. Do symbolu města se nějak dostala kráva, po Ventspils je rozmístěno hned několik větších plastových kraviček. Nakonec jsme objevili i jeden stánek, ve kterém jsme nakoupili pár suvenýrů domů. Po Ventspils jsme nachodili kolem 30 km.

Kempy GPS:
Ventspils (Piejüras kempings) 57°38′35.05″N 21°53′59.50″E

Rozhodli jsme se vzít útokem Kaunas, druhé největší město Litvy. Ve městě jsme narazili na vcelku pěkný city kemp – několik míst pro karavany a stany, záchod, sprcha a dokonce i bazén, ve kterém jsme se mile rádi vycachtali. Kemp se sice nacházel prakticky hned vedle hlavní silnice a letiště, ale to nám na ten jeden večer ani trochu nevadilo. Byl poloprázdný, většina lidí do něj dorazila až navečír. Kemp v Kaunasu je jeden z těch, který si vyberete, budete-li si chtít dát pauzu a někde v klidu přespat. Rozhodně v něm nestrávíte týdenní dovolenou.

Město Kaunas leží na soutoku dvou řek – Neris a Nemunas, zaparkovali jsme na parkovišti nákupního centra Akropolis, které se nachází v každém větším litevském městě. Parkoviště je bezplatné a díky neustálému pohybu osob vypadá i vcelku bezpečně. Prošli jsme Alejí svobody (tak se nazývá nákupní třída Kaunasu), navštívili pár obchodů se suvenýry a našli vynikající litevskou restauraci. Byl to náš první větší kontakt s domorodým obyvatelstvem a proběhl prakticky bez problémů. Po celém Pobaltí si vystačíte s angličtinou, nesetkali jsme se s případem, kdy bychom se nedomluvili. Většina Pobalťanů určitě umí i rusky, jazyk údajně však používají neradi a preferují tak angličtinu nebo němčinu. V celém Pobaltí nemají točenou zmrzlinu, pouze kopečkovou a ta je dost předražená. Po městě však potkáte stánky, ve kterých se prodávají nanuky a vynikající kornouty.

Litevčanky v Kaunasu jsou bledší a hubenější než Češky a oblékají se podle poslední módy. Proto jsem si zde v kraťasech a tričku s Bambím připadala jako šupák. Navzdory tomu, že Kaunas má 400 tisíc obyvatel, tak centrum města je klidné a tiché, i takové Pardubice jsou v porovnání s ním rušnější. V Kaunasu se nachází několik zajímavých kostelů, ten pravoslavný leží hned na okraji Aleje svobody – na první pohled dominantní stavba, bohužel ve stísněném okolí. Mnoho zdejších domů bylo postaveno v období socialistické éry, kdy Litva patřila pod Sovětskou nadvládu. Na Kaunasu to je vidět až moc, i v centru města najdete nevzhledné, oprýskané a vybydlené domy. Tak je tomu vlastně skoro po celém Pobaltí, jen člověk tyto věci přestane časem vnímat a přijme je za samozřejmé.

Náměstí v Kaunasu je rovněž vybydlené a liduprázdné. Dominují mu dva kostely, postavené nejspíše za baroka. Po celém městě jsou roztroušeny telefonní budky, chtěla jsem do jedné z nich vlézt, ale uvnitř to neskutečně páchlo. Tento pokus tedy nikomu rozhodně nedoporučuji.

10.8.2010, úterý – Těšíme se na pobřeží

V úterý ráno balíme a konečně vyrážíme směr pobřeží a písečné duny. K Baltu jsem se opravdu těšila, poháněly mě vzpomínky na loňský výlet do Leby a Slovinského národní parku. Naše cesta do přímořské Klaipedy vedla z Kaunasu po dálnici, žádný provoz, žádní agresivní řidiči jako v Polsku a žádné poplatky pro osobní automobily na dálnici. Právě z Klaipedy až do Vilniusu vede hlavní tah přes Litevskou republiku. Okolo poledne konečně přijíždíme do Klaipedy, která je naším výchozím bodem k cestě na Kurskou kosu, národního parku, ve kterém je slyšet šumění moře a zvedají se v něm písečné duny.

Klaipeda nezklamala a zalíbila se mi. V infocentru nám dali důležité mapky a zároveň jsme se dozvěděli, odkud máme přesně jet na Kurskou kosu. Ve městě jsou dva taková místa, odkud se potenciálně můžete nechat převést, my jsme byli nasměrování na „New Ferry Terminal“. V Klaipedě jsme navštívili Staré město, ve kterém jsme si dali sice drahý, ale za to vynikající oběd. Došli jsme až do parku se sochami a na závěr si prohlédli přístav. Opět jsme nakoupili v Akropoli a pak vycestovali na Kurskou kosu. Cesta trajektem trvala jen pár minut, za nás a auto jsme dohromady zaplatili 42 litas a za vjezd do chráněné oblasti dalších 20 litas. Peněz je to dost, ale rozhodně za tu návštěvu stály. Nedokážu si představit návštěvu Litvy bez Kurské kosy, která představuje neodolatelný kousek přírody. Lesy jsou zde husté, pláže čisté a písčité. Ubytovat se můžete v celku pěkném kempu, který nás dva však vyšel na 78 litas za noc. Bohužel v celé oblasti to je jediný kemp, takže si může dovolit vytlačit ceny nahoru. Zajímá vás, jak Kurská kosa vypadá na mapě? Celý výběžek, na kterém se nachází vede z ruského Kaliningradu. Hranice jsou tedy na dohled.

11.8.2010, středa – Zdoláváme písečné duny

Konečně jsme si užili i jeden den, aniž bychom se museli balit a hekticky stěhovat do dalšího kempu (v Nidě – městečko na Kurské kose – totiž zůstáváme dvě noci). Dopoledne jsme vyrazili do civilizace, dát si oběd a nakoupit jídlo na večeř. Ve všech litevských supermarketech jsme se setkali s pekárnou a poměrně širokým sortimentem pečiva. Navíc v Nidě jsem měla svůj nejlepší oběd. Jídlo je zde za podobné ceny jako u nás, bohužel jen s hotovkami se prakticky nesetkáte (možná to bylo i tím, že jsme vždycky jedli docela pozdě). Litevská kuchyně rozhodně není taková, jakou vám ji naservíruje turistický průvodce. Ve všech knížkách se dočtete, že je mastná a tučná. Drtivá většina jídel je však rozdělena na pomyslné třetiny – maso, příloha, zelenina – maso výborné a šťavnaté, zelenina jemně podušená a příloha jen tak na doplnění. Prostě vynikající, u nás bych se za takovouhle cenu stejně dobře asi nenajedla. V Nidě se nachází přístav a staré kamenné molo, které určitě pamatuje i Sovětský svaz, malebné dřevěné domky a dále i infocentrum a několik obchodů se suvenýry, pobřeží samozřejmě lemují i stánky s jantarovými přívěsky a náhrdelníky.

Odpoledne vyrážíme na písečné duny, které jsou zde o dost méně turistické než v polské Lebě, tam jak hrabu v paměti to byla opravdu masovka. Pravděpodobně Němce a Litevce spíše přitahují pláže a půjčovny kol. Do písečných dun se odvážilo jen pár jedinců. I my pokračujeme z vyhlídky dolů z prudkého kopce, dále pískem až k několik set metrů vzdálenému moři. Pohled shora dolů dokáže velmi klamat, už na pobřeží moře mě nohy sotva nesly, cesta zpět po rozpáleném písku byla pekelná. Navíc jsem se špatně namazala opalovacím krémem, takže jsem se i trošku spálila.

Navečír jsme vyrazili na písečnou pláž s drobnými kamínky. Moře bylo relativně čisté, takže jsme se vykoupali. Nakonec jsme se zahrabali do písku a stali se tak atrakcí nejen pro sebe, ale i pro několik málo kolemjdoucích.

V kempu vyvěsili českou vlajku, možná na naši počest, možné ne. Jisté je, že doplnila Německo, Litvu, Švédsko a několik dalších zemí.

Kempy GPS:
Kaunas city 54°56′03″N 23°55′05″E
Nidos kempingas 55°17′54″N 20°58′56″E

Klaipeda – mapka

Naše dovolená začíná v polském Krakowě. Proto jsem se rozhodla věnovat Polsku alespoň krátký úvodní odstavec. Než jsme se dostali do Krakowa, byl už večer, odjezd totiž nebyl tak svižný, jak jsem předpokládala. Pracně jsme naložili všechny věci do auta (doufám, že jsme náležitě ponaučeni a na další dovolenou jich sebou povezeme o něco méně). Do Krakowa jsme jeli na jistotu, ve stejném kempu jsme totiž nocovali už loni při našem objevování Polska. Stan se nám podařilo postavit během pěti minut, obloha se zatáhla a začalo hustě pršet. Měli jsme sebou první zloty, které jsme získali ve směnárně v Olomouci. Po zbytek dovolené jsme už jen vybírali z bankomatů.

7.8.2010, sobota – Krakow a jeho tajemná zákoutí

Počasí bylo proměnlivé i druhý den. A nás čekala po roce opět návštěva Krakowa, města, které mě tolik okouzlilo, byla jsem ráda, že se do něj opět vracíme. Konečně jsem měla možnost prohlédnout si i jeho tajemná zákoutí, uličky a židovskou čtvrť Kazimierz. Ještě předtím jsme se opět podívali na Wavel, kam jsme se ani nepokoušeli dostat dovnitř. Pokud se chystáte na jeho návštěvu, doporučuji vybrat konec sezóny či si pro jistotu zarezervovat lístky. Hlavně si neoblékejte žádné odvážné oblečení, byli jsme svědky toho, jak jedna žena v tílku nebyla vpuštěna do kaple. Opět po roce jsme se se podívali na Krakovský rynek a vystoupali na věž kostela, ze které byl parádní rozhled do okolí. Všemu předcházela vyjížďka na lodi po řece Visle. Po celém nábřeží si jednoduše můžete zařídit plavbu na větší lodi či na gondole. Adam nám usmlouval vcelku pěknou cestu, a to 8 zlot za jednoho. Gondola vypadá sice romanticky a relativně stabilně. Při každém pohybu se však nakláněla, já v křeči seděla a doufala, že nevypadnu.

8.8.2010, neděle – Vítá nás turistické Druskininkai

Druhý den ráno balíme a vyrážíme na cestu do litevského Druskinkai, městečka, které se nachází necelých 100 km od polských hranic. I tak nás čekalo necelých 700 km a přes 8 hodin v autě. Polské silnice jsou vcelku kvalitní. Silnice je horší jen při průjezdu městy, ale tam se hbitě opravuje. Hlavní tahy jsou dlouhé, rovné a nudné. Jediné rozptýlení vám mohou přinést polští řidiči, kteří skutečně jezdí jako prasata (už druhý rok jsem o tom přesvědčena). Jedeme pro jistotu v neděli, nechceme totiž riskovat dlouhé kolony aut ve Varšavě. Cestou na sever se krajina pomalu mění, a to až do Estonska. Klasické středoevropské lesy jsou postupně nahrazovány těmi severskými.

Jako měna se v Litvě používá litevský litas, jehož současný kurz je 7,2 Kč. Všechny měny Pobaltských států jsou pevně vázány na euro a u nás je rozhodně nekoupíte. Můžete je tedy jako my směnit v Polsku za zloty, v cílové zemi či jednoduše vybírat z bankomatů, je to asi nejdostupnější možnost. Na mnoha místech se dá platit kartou, a to i v kempech a v obchodech se suvenýry.

Jak se žije v Litvě

Díky EU jsou hranice v Litvě pouze symbolické a po jejich překročení jsme už vesele uháněli litevskou krajinou. Litva je svou rozlohou oproti ČR asi dvoutřetinová, zatímco počet obyvatel je tam výrazně nižší než u nás. Se svými 3,5 mil. obyvatel je však Litva největší pobaltskou zemí. Silnice jsou v Litvě pěkné a kvalitní, široké cesty lemují lesy a dlouhé vysekané příkopy. Pohybovali jsme se vesměs po hlavních silničních tazích, litevský venkov je prakticky odříznutý od světa. Tu a tam vidíte osamnělou chaloupku s polorozpadlou stodolou, ke které vede jen nezpevněná cesta. Díky tomu se na silnicích v Pobaltí dá držet průměr 80 km/h. Hlavní silniční tahy jsou rovné jako stůl a nevedou přes žádné vesnici, občas jen musíte projet či objet nějaké město. Jen po přejezdu přes hranice jsme se setkali se silnicí, u které krajnice byla vysypána štěrkem.

Po přejezdu přes hranice se posunujeme o hodinu v čase (v celém Pobaltí je časový posun oproti nám +1 hod.). Večer se vyrážíme podívat do malého turistického městečka Druskininkai, ve kterém se nachází nad očekávání dobrý kemp. Jsou tu i lázně a na celém městě je vidět, že se tu opravdu hodně investuje.

Kempy GPS:
Krakow 50°08′02“N 19°58′33“E
Druskininkai 54°40′02.4″N 24°55′44.9″E

Krakow – mapky a plány

Všechny tyto tři státy nás zaujali už loni při naši pouti Polskem. Rozhodli jsme se jim věnovat 3 týdny svého času, značnou část našich úspor a vyrazit na místa, kam se zatím mnoho Čechů před námi nevydalo. Čekala na nás neznámá krajina a 5000 km cesty autem, několik kempů a mnoho nových zážitků.

Slzy v očích v očích a velké obavy z cesty na sever. Opravdu jsem si myslela, že už nejsem tak přecitlivělé. Jaké byly mé představy o Pobaltí? Severská krajina, jiná sorta obyvatel, zakládající si na svých zvycích a tradicích, zajímavá města, naproti kterým stojí chudý venkov a zajímavá příroda. Mé představy byly v mnohém splněny, někdy až překonány.

Celou dovolenou jsem si psala Cestovní deník, zážitky a informace jsou však i teď docela živé. Doufám, že se vám seriál o Pobaltí bude líbit a že vás případně inspiruje k cestě na sever. Jednotlivé posty vydám tak, jak jsme jeli, vždy budou shrnovat několik dní dovolené. Cestovali jsme přes Krakow za litevské hranice, po pobřeží až do Estonska a pak zpět po hranici s Ruskem a přes Rigu a Vilnius.

Doufám, že v článcích najdete mnoho zajímavých informací, nebudou chybět fotky, kempy, plánky měst a důležité odkazy.

Krize s tělocvikem se prohloubila i na střední a na vejšce. Řekněme, že volejbal ani basket nikdy nebyly moje silná parketa a donucení hrát je, můj odpor k těmto sportům ještě více zvětšovalo. Postupem času mě docela chytnul aerobik, plavání, pilates a nakonec i power jóga. U cvičení se člověk zapotí, to je pravda. Bohužel si ním člověk nijak výrazně nezlepší fyzičku a jednotlivé cviky časem omrzí. S chůzí a během je to však jinak.

Chůzi jsem měla vždycky ráda. Chůze je pro tělo velmi přirozený pohyb, nezatěžují se ní klouby a když se snažím jít nad 6 km/h, tak se i trochu zapotím. Radši než výtah použiji schody, než abych si zadek vezla mhdčkem, dojdu do města pěšky. V době, kdy jsem ještě psala Tipy na výlet, nebyl problém vyrazit i na 20 km dlouhou túru. Po čase jsem se díky svému příteli dostala i k běhání.

Musím říct, že cesta k úspěchu v běhu byla trnitá, vyzkoušela jsem si svou pevnou vůli a vytrvalost. Letos se konečně ukázaly i nějaké výraznější pokroky. Začala jsem tak běhat naplno a na jiné sportovní aktivity jsem jednoduše zapomněla. Kupředu mě poháněl a stále pohání hlavně Sportypal. Díky jednoduché aplikaci v telefonu jsem běhala rychleji a rychleji, s velkým nadšením si porovnávala své sportovní výsledky. Nesměla chybět dobrá sportovní výbava a kvalitní boty. Přes své nadšení jsem však ignorovala narůstající bolest v levém lýtku. Nakonec jsem musela s běháním tak nějak dočasně seknout. Bolest byla neústupná.

Protože jsem nechtěla vyjít ze cviku, začala jsem aktivně chodit. Pokud vyšlo počasí, každý den v druhé polovině července jsem věnovala chůzi. Aktivně jsem ušla svých 6 km bez pár minut za hodinu. Následovala dovolená a tři týdny chození po Pobaltí (těšte se na připravovaný několikadílový speciál na téma „Cestujeme po Pobaltí“).

Dnes se poprvé po měsíci a půl odhodlávám k běhu. Lýtko už nebolí, takže mi prakticky nic nebrání ve vyběhnutí. Trochu zpátky mě drží strach z neúspěchu a obavy o mou fyzičku, která se za poslední dny určitě trochu utrpěla. Dávám necelé 3 km, a to se dvěma přestávkami. Nohu trochu nadlehčuji, lýtko se naštěstí neozývá. Připadá mi, jako kdybych měla díru v plicích a opět se tak vracím na úroveň začátečníka, tedy mírně pokročilého začátečníka (běhala jsem už i hůř). Navzdory tomu, že si musím dát pauzu, sotva dýchám a nedostanu se ani na 9 km/h, jsem ráda, že se k běhání vracím. Čeká mě ještě několik týdnů volna než vyrazím do školy, takže mám možnost svou fyzičku dostat na místo, kde byla v polovině července, ne-li dál. Navíc jsem přišla na chuť i již zmíněné chůzi, takže na ni během příštích dní určitě nezanevřu.

A co vy? Běháte? Chodíte? Nebo jste si oblíbili nějaký jiný zajímavý sport?

V psaní jsem viděla potenciál, možnost, kterou by se daly vydělat nějaké peníze. Sama si myslím, že nepíšu špatně. Čtenost blogu je na dobré úrovni (na to, že o ni v posledních měsících moc neusiluju), denně sem přijde v průměru tak 20 lidí. Klienti jsou s mojí prací též spokojeni, buď jsou to odborníci, kteří skutečně ocení kvalitně zpracovaný text, nebo laici, kteří sami nevědí, co chtějí a jsou rádi, když jim texty pro jejich web napíše někdo za sympatickou cenu.

Má „kariéra copywritera a psavce“ začala na portále Vitalia.cz, kam jsem jako externí redaktorka napsala pár tipů na výlet, později jsem se přesunula na Miciny.cz, kde jsem se byla autorkou několika článků o kočkách. Mezitím jsem při životě udržovala svůj blog, sháněla zpětné odkazy, které by mi zvedly pagerank a nutila lidi kolem sebe, aby ladili design blogu. V momentě, kdy byl blog docela čtený, jsem zahájila přesun na vlastní doménu, o které jsem už nějaký pátek přemýšlela. Jak vidíte, přesun dopadl dobře, blog stále existuje i s původními posty .

Ale zpět ke copywritingu. Na Micinách jsem vydržela někdy do Vánoc, poté jsem se pomalu začala poohlížet po něčem novém, možná i lépe finančně ohodnoceném. Tak odstartovalo psaní článků na web Kámoška.cz, na který píši spoře dodnes.

V dubnu mě napadlo zkusit štěstí coby copywriter. Bohužel člověk bez konexí dnes nemá možnost sehnat jako textař prakticky žádnou práci, proto jsem zavítala na WebTrh. WebTrh je místo, na kterém se setkává nabídka a poptávka po nejrůznějších internetových službách, ať už jde o psaní textů nebo webhosting. Fungují tam i různá fóra, do kterých se můžete jakožto začínající internetový podnikatel obrátit s radou o pomoc. Faktem je, že konkurence na WebTrhu je vysoká a asi i proto pracuje za nízké ceny. Zároveň tam narazíte na lidi, kteří si neváží práce copywriterů a též jim nabízí nízké finanční ohodnocení. Touto cestou jsem se však nehodlala ubírat. Řekla jsem si, že pod 100 Kč/NS nepíšu a snažila se ceny tlačit spíše nahoru, od té doby jsem se zvládla dopracovat k ceně 120 – 150 Kč/NS.

Hned po zkouškách jsem se vrhla na copywriting, byla jsem nadšená, měla velká očekávání. Za ten měsíc a půl jsem si vydělala docela dost peněz. Když se podívám zpět, získala jsem mnoho referencí, zkušeností, poznala i zdravou kritiku. Ne každá práce mě bavila, proto jsem si začala pečlivě rozmýšlet, co všechno vezmu a na kolik si vážím svého času.

Jakožto copywriter člověk bohužel nemá žádnou záruku, že dostane zaplaceno. Může pracovat buď na ústně uzavřenou dohodu o provedení práce, na autorskou smlouvu nebo na živnosťák. Tak či tak, záruku zaplacení nemá žádný podnikatel, který kdy někomu už vystavil fakturu a je úplně jedno, zda jde o internetové služby nebo o stavební práce. Já jsem zatím měla štěstí a nesetkala se s nikým, kdo by se mnou jednal neseriózně.

Ač mě psaní a copywriting baví, cítím, že už potřebuji pauzu. Odjíždím na dovolenou, po ní se však ke copywritingu ráda vrátím .

Nějakou dobu bylo ticho po pěšině, na jaře však začalo zběsilé a nadšené plánování, hlavně z mojí strany. Půjčovala jsem si první knížky, důkladně studovala tamní přírodní, kulturní a náboženské podmínky. Čím více se dovolená přibližovala, tím více mě má euforie opouštěla a místo ní nastupovala nervozita.

Má marná snaha oživit si němčinu skončila u třetí lekce cca před třemi týdny. Ne, že by mě to vyloženě nebavilo, spíše nebyl čas. Během července jsem zuřivě psala a snažila se tak vydělat co nejvíce peněz – odrazilo se to nejen na mém volném čase, ale i tady na blogu. Od té doby, co píši za honorář, mám daleko menší chuť blogovat.

Po pečlivém uvážení byl termín odjezdu stanoven na pátek 6.8.2010 z Lanškrouna, pro mě to znamená odjezd o den dříve. Ještě dnes jsem dokončovala poslední zakázky a jen několik dní zpět si začala plně uvědomovat, co vše nás na dovolené může potkat. Selhání dopravního prostředku nepřipouštím , ale kde budeme tři týdny spát, co budeme jíst, jak se v Pobaltí budeme dorozumívat? Snažím se zahnat paniku a přivést svůj mozek na jiné myšlenky. Všeho všudy nás čeká 5000 km, několik dní v Litvě, Lotyšsku, Estonsku a Polsku. Ano, Polsko nás natolik zaujalo, že jsme se rozhodli se do něj po roce ještě na pár dní vrátit a prohlédnout si některé zajímavosti, na které loni čas už nestačil.

Dneska ráno o půl sedmé jsem vytvořila praktický seznam na téma „Co sebou“. Nejen, že bych doma nerada nechala všechny nakoupené drobnosti a zbytečnosti, ale ještě méně bych byla šťastná, kdyby doma stejně jako loni zůstal můj lehký a skladný stativ. Což už se rozhodně nemůže stát – je na listě mezi prvními položkami.

Zítra se chystám pokročit do druhé fáze, a to balení. Nemám ráda balení, už jen proto, že většinu podstatných a důležitých věcí vždycky nechám doma. Navíc jsem limitována svou jednou velkou černou taškou, takže to bude opravdu „bojový úkol“.

I přes svou nekonečnou nervozitu a smíšená očekávání se na letošní dovolenou těším. Doufám, že bude plná zajímavých a netradičních zážitků, o které se ráda, po mém návratu na konci srpna, podělím tady na blogu.

Výchozím bodem naší dvaceti šesti kilometrové trasy se stala vesnička jménem Křižánky, která se nachází na silničním tahu ze Svratky do Nového Města na Moravě. Sbíhá se v ní několik turistických tras. Ty vedou přímo do Žďárských lesů. Křižánky jsou oblíbeným místem chatařů a turistů, kteří chtějí prožít aktivní dovolenou.

Vyhlídka na vrchu Devět skal

Na našem výletu jsme se rozhodli zdolat nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, a to vrch Devět skal. Nachází se v nadmořské výšce 863 metrů a můžete vystoupat i na vyhlídku, kterou najdete na vrcholu skály. V okolí vrchu Devět skal se nachází poměrně velké množství zajímavých skalních útvarů. Vykročili jsme tedy po zelené, napojili se na žlutou a došli až k „Devíti skálám“. Rozhled z vyhlídky byl všelijaký, na druhou stranu stoupání po skále bylo parádní.

K pramenu řeky Svratky

Nedaleko od Devět skal pramení řeka Svratka. K pramenu řeky, nazývanému Stříbrná studánka, můžete dojít po červeně značené trase. Značka se v lesích občas ztratí, snadno tedy člověk z cesty sejde.Úzké lesní cesty střídá tvrdý asfalt, míjíte lesní potůčky a střídavě klesáte a stoupáte. Klidné jehličnaté lesy Žďárských vrchů lákají houbaře z okolí Svratky. Jsou tiché, čisté, plné mechu a kapradí. Stříbrná studánka se nachází na okraji Národní přírodní rezervace Žákova hora. Voda u pramene je studená, ba přímo ledová, stejně jako ve všech potůčcích, které protékají zdejšími lesy.

Okolo Fryšavských hájenek

Následoval dlouhý kus cesty směrem ke Fryšavě. Po cca patnácti kilometrech nohy ztěžkly. Každý krok byl pro mě těžší a těžší. Ještě před Fryšavou jsme se začali stáčet zpět k vrchu Devět skal. Od vrchu jsme pokračovali po modré zpět do Křižánek. Modrá turistická trasa je náročnější, vede z prudkého kopce okolo mnoha zajímavých skalních útvarů.

Vyrazili jsme ve dvě odpoledne, zpět jsme se dostali po půl osmé. Navzdory zničeným nohám, puchýřům a bolavému lýtku můžu s čistým svědomím říct, že Žďárské vrchy stojí za návštěvu a rozhodně ráda do nich opět zavítám.

Musím se přiznat, s Carrie Bradshaw jsem se na svou seriálovou pouť vydala cca před dvěma lety. Nejdříve jsem seriálem opovrhovala, měla k němu předsudky. Pak jsem mu dala šanci a zamilovala si ho. Dostal se do mé Top 5. Ráda jsem se k němu vracela, sledovala život jedné newyorské novinářky a jejích kamarádek. Seriál byl lepší a lepší. První film o Sexu ve městě předčil má očekávání. Možná proto jsem se těšila i na druhý film. Přece jenom mi bylo líto se s Carrie, Mirandou, Samanthou a Charlotte rozloučit.

Pátek odpoledne. Poloprázdné kino. Premiéra byla už před několika týdny, bohužel studijní záležitosti mi nedovolily dříve film shlédnout. Tím, že jsem čekala nakonec zkouškového, jsem svůj kulturní zážitek měla tak nějak za odměnu .

Trailer na Sex and the City 2 vypadal dobře, sliboval zábavu i drama. Bohužel jsem si odvykla na základě trailerů hodnotit filmy. Už několikrát se mi totiž stalo, že trailer byl z celého filmu to nejlepší. K Sexu ve městě 2 jsem tedy přistupovala skepticky, hodnocení 48 % na csfd rovněž o něčem vypovídalo.

Móda a zase ta móda

Sex and the City 2 trval cca 140 minut. Ano, musím uznat, byl mírně rozvleklý, chvílemi i nudný. Na druhou stranu byl i vtipný a plný módy. Na S. J. Parker byly vidět přibývající vrásky. Určité situace, do kterých se hlavní hrdinky dostávaly, byly přitažené na vlasy, prostě přehnané. Část filmu v Abú Dhabí byla pro mě, navzdory ostatním recenzím, kupodivu lepší než část odehrávající se v New Yorku.

Na hodnocení Sex and the City 2 určitě sráží slabá a posléze předvídatelná zápletka, v určitých místech nevyužitý potenciál, problémy hlavních hrdinek a jejich konečné vyřešení (např. taky bych chtěla líbat jiného muže a dostat za to prsten s diamantem ). Na druhou stranu hodnocení zvedají komické situace, módní kreace a dobrá hudba.

Je přirozenou ženskou vlastností hledat problémy tam, kde nejsou. Utvářet a pečlivě je tvarovat k dokonalosti. No, ale jestli se my všechny ženy chováme stejně jako čtveřice hlavních hrdinek na filmovém plátně, tak už to vážně stojí za zamyšlení.

Hodnocení: 60 %

Komentář: Nostalgický filmový zážitek, navzdory kterému doufám, že už další pokračování nezapomenutelného Sexu ve městě nebude.