Takže, zpátky k paměti. Netbook Asus eee PC 1000H je standardně vybaven operační pamětí 1 GB RAM. Po dvou letech (až!) jsem zjistila, že 1 GB na práci opravdu nestačí. Momentálně mám puštěných cca šest aplikací, které "nutně potřebuju" (Chrome, Psi, Thunderbird, Rhythmbox, Nautilus, Gedit). S pamětí 1 GB RAM stačilo pustit Transmission nebo začít kopírovat data na externí disk a už bylo zle. Eeečko se kousalo, nedalo se na něm pracovat.

Takže jsem se rozhodla zainvestovat. Vybrala jsem si operační paměť od značky Kingston, která se do eeečka skvěle hodí a vyměnila ji za původní 1 GB. Eeečko má pouze jeden slot na paměť, takže se nedá rozšířit, musí se vyměnit. A jak jsem si s pamětí poradila? Můžete se podívat na fotky

Takže, k výměně operační paměti RAM v eee PC potřebujeme bílé (nebo černé) eeečko a paměť. Dále ještě malý křížový šroubovák, pomocí kterého sundáme kryt z eeečka. Ten je připevněn dvěma šroubky a plastovými pacičkami. Kryt tedy rozhodně není na volno, k jeho sundání je potřeba přiměřené množství síly

Takhle vypadá eeečko rozdělané (paměť najdete ve spodní části obrázku).

Na následujících třech obrázcích je původní paměť, slot a nová paměť. Paměť v eeečku drží pomocí paciček. K jejímu vyndání se pacičky roztáhnou a paměť se vyjme. Novou paměť je nutné co nejvíc zasunout, aby na 100 % držela.

Eeečko teď využívá cca 1,5 GB RAM. Je znát rozdíl nejen v rychlosti práce, ale i v teplotě disku, která v průměru klesla o čtyři stupně.

Občas však narazím na problém - nefunkční zvuk, video, divné cvakání v průběhu filmu, nefungující uspávání displeje. Verze 10.10 však mile překvapila, jede totiž s minimálními problémy (jen ten displej stále nejde uspat pomocí doff). Dokonce se mi Ubuntu 10.10 tak zalíbilo, že jsem definitivně vyhnala Windows a mámu tak donutila používat Linux.

Vzpomínám, když jsem poprvé viděla Ubuntu a jeho dva panely. Nic pro mě v té době nebylo víc zarážející. Po vzoru Windows jsem horní panel zrušila a spodní uzpůsobila tak, aby byl co nejvíce podobný win XP (no fuj!). Nechápu, jak jsem své Ubuntu před dvěma lety mohla takhle "znásilnit".

Ubuntu 10.10 a mých osm virtuálních ploch

Teď už jsem však dospěla a s verzí 10.10 nechala oba dva panely na svém místě. Na spodní panel jsem umístila nabídku aplikací, tlačítko vypnout, koš, oznamovací oblast a hodiny. Konečně jsem dokázala ocenit i zobrazení celého data (nikdy totiž nevím, kolikátého zrovna je). Na horní panel jsem rozmístila ikony všech aplikací, které používám, abych je měla ihned po ruce, dále přepínač svých osmi virtuálních ploch a nějaký nástroj pro sledování frekvence CPU (občas si ji ráda přepnu). Okraj panelu doplňují dvě šipky, díky kterým ho můžu kdykoli schovat. Na eeečku je o místo na displeji vždycky nouze.

Nač používám osm ploch? Na první mám kecálky, na druhé net, na třetí správce souborů. Úplně poslední plocha patří poště, zbytek využívám čistě náhodně na všechny možné a nemožné aplikace, které nutně potřebuju mít spuštěné naráz (hudba, fotky atd.).

Díky využití horního panelu mám konečně volnou plochu a můžu si plně vychutnat vybranou tapetu. Na eeečko ji vždycky musím trošku seříznout, pokud si nevyberu obrázek z nabídky v Ubuntu. Teď tam mám tapetu kočky (jak si můžete všimnout i na twitteru, mám ráda kočky, žiji s nimi, občasně o nich zatweetuji).

Aplikace v Ubuntu

K tomu, aby mé Ubuntu bylo "použitelné", potřebuji aplikace, které mě budou na slovo poslouchat a nebudou mi způsobovat žádné problémy, které vyřešit, je nad mé schopnosti. Spoustu aplikací "dostanu" už s instalací Ubuntu a můžu říct, že nějaké z nich i aktivně používám. Na rozdíl od win jsou integrované do prostředí, mají jednotný vzhled a obdobné ovládání. A to se mi líbí. Pokud jde třeba o XP, vždycky jsem tam musela nainstalovat tisíc programů, aby byl systém použitelný - počínaje antivirem a konče speciální aplikací k tiskárně. V tomhle musím Ubuntu hodně pochválit, moje HPčko tiskne, skenuje i kopíruje ihned po čisté instalaci a zapojení. Pokud se chcete inspirovat, mám tu pro vás seznam aplikací, bez kterých se ve svém Ubu neobejdu.

• Internet

Bez internetu ani ránu. Internet je to to primární, k čemu je mé eeečko určeno. Dřív jsem si naivně říkala, že tomu tak není, ale je. Pokud nejde net, je to špatné.. a je to jeden z důvodů, proč mám super výhodný net od Vodafonu - abych mohla být neustále online.

Dřív jsem jako výchozí prohlížeč používala Firefox, když už na mě byl extrémně pomalý, tak Chromium. S Chromiem jsem se bohužel nevyhnula problémům. Občas spadlo, zaseklo se. Až mě jednoho dne omrzelo a nainstalovala jsem stabilní verzi Google Chrome - od té doby vše v pohodě. Firefox s Chromiem jsou pro mě teď pouze "záložní" prohlížeče.

• Instant messaging

Díky IM komunikuji se svými přáteli, kamarády, známými a tu a tam řeším i pracovní věci. Jsem na jabberu. Chcete-li se mnou navázat komunikaci, nikde jinde mě nehledejte. Jabber si pouštím v klientu Psi. Je to několik měsíců, co jsem z něj odstranila protivný a zbytečný icq transport. Zbytek svých kontaktů z icq jsem přesunula do Pidginu, který ale pouštím velmi sporadicky. Nedávno jsem zjistila, že icq v něm asi momentálně nefunguje. Nějak mě to netíží, takže se ho ani nesnažím zprovoznit. Ještě mě můžete tu a tam zahlédnout na Skypu, přes který ale řeším převážně práci.

• Pošta

Vzhledem k tomu, že mám několik e-mailů (asi 5), některé používám více, jiné méně. Zachtělo se mi, je nějak integrovat v jedno. A zvolila jsem si na to Thunderbird, který je zároveň mou RSS čtečkou. Byly tu pokusy i s Evolution, jednou úspěšné, pak zas neúspěšné. A právě ty neúspěchy mě od něj kdysi odradily.

• Zvuk a video

Kromě internetu se neobejdu bez hudby, filmů a seriálů (hlavně seriálů - když mám čas, jsem schopná shlédnout mnoho dílů denně). Na hudbu používám Rhythmbox, s ním jsem vcelku spokojená. Když jsem si sebou odnesla hudbu z win, byl tu problém s ID3 tagy - místo některý znaků se mi zobrazovaly paznaky. V Rhythmboxu se dají ID3 tagy skvěle zeditovat, takže jsem měla o zábavu na několik hodin postaráno. Na filmy, seriály, videa (prostě vše co má pohyblivý obraz) koukám v MPlayeru, ve kterém mám nastavené krásné žluté titulky. Ještě, abych nezapomněla, v době, kdy jsem měla zaplacený účet na Last.fm, jsem na jeho poslech používala stejnojmenný program. Rhythmbox má sice modul na Last.fm, ale ten mi nepřipadal příliš povedený.

• Grafika

Když přijde na grafiku, používám mnoho a mnoho programů. Ráda fotím a své fotky si prohlížím a uploaduju do veřejné galerie za pomoci Picasy. Picasa se mnou byla už na win. Je přehledná, pohodlná, rychlá. Nenapadá mě žádná alternativa, za kterou bych ji mohla vyměnit. Občas se mi stane, že potřebuji nějaký obrázek oříznout, na to je super gThumb. Už ani nevím, kde a kdy jsem ho objevila. Ale na jednoduché úpravy a ořezy je to ideální program. Pokud potřebuji udělat něco pokročilejšího (vyhladit si začínající vrásky, vytvořit mapku do školy), použiji GIMP. Sice s ním stále ještě kloudně neumím, ale když ho spouštím, připadám si jak machr. Občas ještě potřebuji nakreslit nějaký ten diagram, na to je pak ideální DIA.

• Texty, tabulky, prezentace

Ač ráda či nerada, jsem nucena používat OpenOffice. Neříkám, že Microsoft Office je v něčem lepší (pokud ano, tak jen v detailech). Mám odpor ke všem těmto officům, používám je jen z donucení a v nejkrajnější nouzi. Když v nich pracuju, říkám si, že není možné, abych v nich po tolika letech praxe neuměla. Dostávám se tak k názoru, že v nich umím, ale oni mě prostě neposlouchají. Jedná se hlavně o Writer (ve win Word). V Calcu dělám poslední dobou pouze tabulky a v prezentacích nevyužívám žádné speciální efekty, takže nemám kde narazit. Když tvořím články a texty, tak jedině v Geditu. Líbí se mi jeho jednoduché okno a nový Ubuntu font. Při psaní diplomky jsem trošku laškovala s LaTeXem. Svůj dokument jsem psala v Texmakeru. Docela slušný a šikovný program. Bohužel LaTeX zatím vypadá, že je nad moje schopnosti.

• Správa

Do poslední kategorie patří správci souborů. Dlouhou dobu jsem byla "závislá" na Krusaderu. Ač jsem si ho moc neoblíbila, byla jsem zvyklá na dva panely a nehodlala jsem se jich vzdát. Po dvou letech s novou verzí Ubuntu jsem Krusader vyměnila za Nautilus a jsem vcelku spokojená. Ač mám možnost zapnout dva panely, tak tuto funkci nevyužívám. Daleko víc mi vyhovují záložky a na levé straně zobrazený postranní panel se složkami.

V příkazové řádce sice neumím, občas ji přece jen využiju. Zjišťuji přes ní žalostný stav své baterie nebo když se něco rozbije, vytvořím tunel. A když potřebuji, jsem schopná si stáhnout i nějaký ten balíček. Pokud pracuji v shellu, používám Guake.

Konečně zakončuji vyčerpávající post o svém Ubuntu. Pokud jste ho dočetli až do konce, gratuluji, máte můj obdiv

Brzy to budou dva roky, co jsem si pořídila eeečko a stala se tak spokojenou uživatelkou.

Vážně, bez eeečka ani ránu. Možná vám přijde divné, že se omezuji na 10", když bych mohla využít desktop v obýváku. Do mého stísněného pokoje by se ta velká krabice vešla jen stěží (pokusy už tu byly, rozhodně bych potřebovala větší stůl). Eeečko je pohodlné, skladné, je se mnou v posteli i ve škole. Je to hračka akorát pro psavce, jako jsem já. Ale o tom mluvit nechci, zpátky k tématu!

Když jsem před těmi dvěmi lety své eeečko se zbrusu novým Linuxem předváděla spolužačkám, padaly otázky typu: "Co to je ten Linux? A proč ho tam máš, když na tom můžeš mít Windows? A to je zadarmo?" Vždy jsem na ně s ochotou odpovídala, ale Linux jsem nikomu nenutila. Jsem si vědoma, že na Linuxu neběží všechny aplikace, co běží na win. Navíc Češi jsou upjatí a nemají rádi změny. Stejně jako "spokojeně" používají ICQ, používají i Windows. Rovněž je nad mé schopnosti řešit problémy druhých, které by jim Linux způsobil. Samozřejmě netvrdím, že je bezproblémový.

Nikdy jsem se neprezentovala jako "linuxačka". Nevyžívám se v těchto nálepkách. Proč taky? Uvnitř systému se hrabu minimálně (zkušenosti potvrzují, že i když se nehrabu, občas něco rozbiju). Prostě si radši nechám poradit, pověřím úkolem upgradu systému někoho zkušenějšího, než jsem já. Nevedu žhavé diskuze s ostatními linuxáky na abclinuxu ani na rootu. I když mě třeba článek zaujme, většinou nemám co dodat. Stále mnoha věcem kolem Linuxu nerozumím. Ne, že bych nechtěla, ale prostě mám jiné zájmy, které zabírají můj čas. I můj den má stále jen 24 hodin.

Konečně se dostávám k pointě svého příspěvku, ve kterém vám chci dát důvody, proč používám Linux, konkrétně distribuci Ubuntu. Rozhodně to však nejsou důvody, proč je Linux super a proč byste ho měli používat taky. Jsou to pouze věci, které já mám ráda na Linuxu.

• Příjemné pracovní prostředí, bezproblémové aplikace

Pokud jde o prostředí, používám Gnome, o KDE jsem nikdy nepřemýšlela. Mám ráda jednoduchost, nemusím poskakovací okna a vizuální efekty, Gnome mi tedy dává přesně to, co potřebuju. Oblíbila jsem si virtuální plochy (ač to chvilku trvalo, tak už jich mám 8!). Práce je díky nim daleko pohodlnější. Když jsem přecházela z win, řešila jsem, v čem budu poslouchat hudbu, v čem dělat seminárky do školy. Nakonec to Ubuntu s hromadou aplikací vyřešilo za mě.

Samozřejmě existují programy, ke kterým v Linuxu nenajdu žádnou vhodnou alternativu, patří mezi ně například ArcGIS, ve kterém jsme pracovali ve škole. Takováhle situace se dá však vždycky vyřešit virtualizací. Pokud na celou věc hledím z pohledu běžného uživatele.. Winamp vyměním za Rhythmbox, BSPlayer za MPlayer, hromada aplikací jako třeba Firefox, Picasa nebo Skype mi zůstane. Opravdu to není tak bolestivé, jak se na první pohled nezkušenému člověku může zdát .

Nejhůř jsem si snad zvykala na OpenOffice, který, musím přiznat, někdy občas zlobí stejně jako Word a v určitých detailech není moc kompatibilní. Faktem však zůstává, že nejsou kompatibilní ani jednotlivé verze Wordu mezi sebou.

• Možnost volby distribuce

Windows bude vždycky jen jeden. Můžu si nechat aktuální verzi nebo dokoupit hardware a posunout se o příčku výš. Na Linuxu si můžu vybrat mezi distribucemi. A já si vybrala Ubuntu. Nebyla to však láska na první pohled. Matně vzpomínám, že jsem trošku laškovala s OpenSUSEm, ale to mě přešlo poté, co se mi tak nějak rozsypal pod rukama (sám - to já ne!). Vyměnila jsem ho tedy za Ubuntu a od verze 8.10 se dostala až k 10.10.

• Nové verze a aktualizace

Zapřísáhlý windowsák by mi v tomto bodě mohl oponovat. Vysvětlím na příkladu eeečka. Na eeečku s Ubuntu nenastal nikdy žádný problém, který by se nedal vyřešit. Ač jsem eeečko koupila s licenčními Windows, ani chvilku jsem neuvažovala o tom, že bych je na disku nechala. Do eeečka nemůžu nahrát novější verzi win než XP, na to nestačí paměť, procesor a kdoví co ještě. Pokud vím, kdejaký vývoj XP je už nějaký ten pátek pozastaven. Zatímco Ubuntu můžu mít každý půlrok v nejnovější verzi.

• Linux je k dispozici zdarma

Ano, i tohle pro mě hraje roli. Je lepší mít pirátskou kopii Windows, placené Windows nebo Linux, který si můžu bez problémů stáhnout z netu? Mac do svého výčtu nezahrnuji, po něm jsem snad nikdy netoužila. Navíc ten už je skutečně nad mé finanční možnosti. Nebylo by mi bylo líto dát peníze za kvalitní software. Proč to ale dělat, když nevidím vhodnou alternativu k Linuxu.

Neříkám, že Linux nemá své chyby. Samozřejmě, že má. Ale bez nich by to přece nebyla taková sranda! Btw. ještě stále kloudně neumím v shellu

I přesto, článek může obsahovat spoilery. Neprozradí však konec románu ani žádné hlubší zápletky .

Na 1984 jsem narazila cca před půl rokem. Byla jednou z knih, kterou jsem si vždycky toužila přečíst. Nejsem však bůh ví jaký čtenář. Z počátku jsem se bála, že mě knížka nebude bavit a že smutně skončí na mém nepsaném seznamu knih, jejichž četbu jsem nikdy nedotáhla do zdárného konce.

Na druhou stranu, miluji drama. Mám ráda dramatické seriály, užívám si dramatické filmy a stejně i u knih dávám přednost vážné atmosféře se špetkou humoru. Humor v 1984 je spíš krutý. Žít v době, v jaké žije hlavní hrdina Winston Smith, rozhodně bych se nesmála. Ač jsem si Orwellovo 1984 koupila, dočítala jsem ho teď na podzim ve své čtečce Kindle.

Principy Orwellova 1984

"Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla"

Tato hesla přesně vystihují charakter románu 1984. Román o kruté totalitní době, ve které nemůžete věřit ani sobě. Bez mrknutí oka zradíte všechny své blízké a přátele. Že nevěříte?

Děj 1984 nás zanese do Londýna, do světa ve kterém vládne Angsoc (název ideologie je odvozen od socialismu). Společnost je postavena na "ikoně" Velkého bratra. A celý svět je rozdělen na tři velké země, které fungují na velmi podobných principech. Neustále mezi sebou vedou války o sporná území a právě tento válečný stav udržuje všechny obyčejné lidi ve strachu a nejistotě. Společnost se tak dělí na vnitřní stranu, vnější stranu a proléty. Děj se točí převážně kolem strany. K prolétům však patří většina lidí. Jsou zničení, bez síly, bez jakékoli snahy se bouřit. Strana je tak nechává žít svým vlastním životem.

"Pokud je nějaká naděje, tak spočívá právě v prolétech".

Mezi principy, které jsou v 1984 uplatněny, patří doublethink, podle kterého je minulost změnitelná už v naší hlavě. Musíme tedy i čistou lež přijmout za úplnou pravdu. I tak je minulost neustále přepisována na papíře. Ničí se staré knihy, opravují se novinové články. Neexistují žádné důkazy, že něco bylo někdy jinak. Vše je takové, jaké to známe teď. Strana je věčná a s ní i Velký bratr. Pokud někdo spáchá ideozločin, tzn. proviní se nějak proti straně, je vaporizován. Což vlastně znamená vymazán ze světa a z celé historie. Jako by nikdy neexistoval.

Lidé po celém světě jsou všichni stejní. Právě v Oceánii, do které spadá i Velká Británie a Londýn, se k řeči používá tzv. newspeak, jazyk, který nahrazuje ten původní (oldspeak). Řeč omezuje pouze na slova, která jsou nutná ke komunikaci.

Socialismus, fanatismus, neomezená moc?

V 1984 člověk ztrácí svobodu, soukromí, nemůže milovat a musí se mít neustále na pozoru. Inspirací pro knížku jsou totalitní režimy minulého století, zejména stalinismus v Rusku. Mohla by takováto společnost dlouhodobě fungovat i dnes? Je vůbec možné, aby se po několika letech pokroku a prosperity životní úroveň obyvatel začala tak rapidně snižovat?

Očima hlavního hrdiny poznáme tvrdou práci na Ministerstvu pravdy. Nahlédneme do jeho temných myšlenek, kterými se dopouští ideozločinu. Prožijeme s ním lásku a pevně doufáme, že nepodlehne tlaku strany. Otázkou zůstává, jak hodně potřebujeme v 1984 happy end?

Závěr 1984 tak rozhoduje o mnohém. Pokud svět, jaký známe díky G. Orwellu, zanikne, uvidíme chatrnost tehdejšího režimu a řekneme si, že něco takového přece nemůže nikdy fungovat. Pokud ale Winston Smith podlehne straně? Můžeme potom rozhodnout, že vláda strany a Velkého bratra bude opravdu věčná?

Jako každá dovolená i ta Pobaltská musela jednou skončit. Ve středu ráno jsme měli jasný cíl, a to Krakow. Do Krakowa je to z Vilniusu nějakých 800 km a my jsme se je rozhodli zdolat za jeden den. Povedlo se a do Krakowa jsme přifrčeli o půlnoci. Ranní odjezd nebyl nikterak hektický, byla jsem smířena, že prosedím den v autě a nijak jsem se cestou nestresovala. V turistickém průvodci jsem našla zmínku o Grüto Parkas, muzeu Sovětských soch, které se nachází kousek od Druskininkai. Druskininkai pro nás nepředstavovalo velkou zajížďku a rozhodně jsme chtěli vidět chloubu starého Ruska.

V mých myšlenkách byl Grüto Parkas lesík se sochami, do kterého vás vpustí za symbolické vstupné. Byl to však upravený park s pečlivě rozmístěnými sochami Lenina, Stalina a další pohlavárů. Vše doplnilo zajímavé muzeum s obrazy, dřevořezbami, prapory a dalšími dobovými připomínkami.

Na zdech visely novinové výstřižky a vyhrávala dobová hudba. Vstup do Grüto Parkas byl řádně oceněn a spolu se suvenýry jsme tam nechali v přepočtu cca 500 Kč. Většina sovětských soch v Grüto Parkas pochází z Vilniusu, kde byly po nabytí nezávislosti významně strženy a odvezeny na skládku. Jeden člověk dostal geniální nápad, všechny sochy opět vystavit.

Do Polska jsme se dostali až kolem druhé odpoledne, navigace hlásila čas příjezdu kolem jedenácté večerní. Zdrželi jsme se však polskými objížďkami a obědem v Bialystoku. Nakonec to dopadlo tak, že jsme kousek za Varšavou volali do kempu, zda můžeme o půlnoci přijet. Pán byl milý, už jsme k němu totiž mířili po třetí a večer nás bez problémů ubytoval.

26.8.2010, čtvrtek - Z Krakowa přímo domů

Ve čtvrtek jsme vyrazili na naši poslední prohlídku Krakowa, ve kterém jsme směnili zbylé litasy za polské zloty a dokoupili jsme poslední suvenýry. Poeticky jsme ukončili dovolenou na místě, kde jsme ji začali. Domů jsme dorazili kolem 19:00. Cesta byla rychlá a svižná.

Tímto mé vyprávění o Pobaltí končí. Doufám, že vás bavilo a že jsem dala alespoň nějaké užitečné informace. Dovolená v Pobaltí byla jedna z těch nejlepších, které jsem kdy prožila. Byla sice drahá, ale rozhodně stála za to. Na závěr bych chtěla poděkovat svému příteli Adamovi z Initd.cz, který celou dovolenou odřídil a společně se mnou zvládl.

V pondělí ráno jsme se vymotali z divoké Rigy, přejeli autem skoro celé Lotyšsko a vydali se tak do jihovýchodní části Litvy. Právě tam se nachází hlavní město Vilnius. Na jedné straně řeky se tyčí vysoké mrakodrapy, na druhé můžete navštívit rozlehlé Staré město. Právě tento zajímavý kontrast vnáší do Vilniusu dokonalou atmosféru, přitahuje mladé lidi a bude tím, co se mi vryje do paměti.

Po cestě do Vilniusu jsme se ještě stavili na Hoře křížů. "Slavnou" Horu křížů, známé poutní místo a jeden ze symbolů křesťanství v Litvě. První kříže zde však byly vztyčeny na památku obětem polského listopadového povstání (v roce 1831). Netajím se tím, že křesťanská víra mi je cizí a mé názory na církev všelijaké. Na druhou stranu, pokud někdo věří a má k tomu své důvody, rozhodně mu v tom nebráním a respektuji to. Hora křížů je místo nedaleko městečka Šiauliai (název města nám dal opravdu zabrat) a navštěvují ji turisté z celého světa.

Musím říct, že "hora" je trochu přehnaný výraz, je to spíš malý kopec, na který vedou dřevěné schody. Na vrchu i po stranách se nachází hromada křížů. Celé to je i vlastně dobrý byznys. Kříže totiž můžete koupit na parkovišti za pár korun a pak je umístit na libovolné místo. Při návštěvě zaplatíte i poplatek za parkování, případně 1 litas za návštěvu záchoda. Většina lidí se však na Hoře křížů tvářila pochmurně, až se člověk cítil provinile, když se jen trochu pousmát. Jedna paní dokonce vypadala, že se každou chvíli rozbrečí.

Večer ve Vilniusu na nás čekal nejhorší kemp za celou dovolenou. Auto jsme museli nechat na parkovišti uvnitř areálu, zatímco stan jsme si postavili na protější straně. Část parkoviště, ne-li celé, patřila k sousední firmě, jejíž zaměstnanci se tam začali ráno sjíždět. Ani to nás však nezabrzdilo a ještě večer jsme vyrazili do města udělat pár fotek se stativem.

24.8.2010, úterý - Dobýváme Trakai, vodní hrad

Vilnius oproti Rize je menší, domky zde jsou podstatně nižší a kostely jsou postaveny vesměs v barokním stylu. Některé se opravují, jiné jsou zatím oprýskané. Vilniusu však nechybí ani moderní nové město, které je od historického jádra odděleno řekou.

Ráno jsme vyrazili na vodní hrad Trakai, který na mapě najdete kousek pod Vilniusem směrem na Kaunas. Hrad je postaven na několika jezerech a je turistickou atrakcí široko daleko. Ač je postaven z podobných cihel jako polský Malbork, tak nás na kolena rozhodně nedostal. Do hradu můžete s průvodcem i bez něj, prohlídka s anglickým guidem vás vyjde na 50 litas za osobu, což rozhodně není málo. Zvolili jsme tedy prohlídku bez průvodce a zaplatili dohromady 24 litas. V hradě je přístup do několika místností, ve kterých se nachází hradní předměty, nábytek a obrazy. Bez průvodce ale taková prohlídka hradu nestojí za moc. Navíc není umožněn přístup ani na hradní věž. Můžete si ale zaplatit projížďku na loďce nebo plachetnici kolem hradu či si koupit některý ze suvenýrů, v hradě nebo na nábřeží.

Počasí v Pobaltí značně zkomplikovalo náš poslední týden dovolené, nebylo totiž dne, kdy by nepršelo. Často jsme tedy museli moknout v bundách, nebo se před deštěm schovávat v restauracích, stejně jako na Trakai. Počasí se ale nakonec umoudřilo a ve Vilniusu nám už nepršelo.

Navštívili jsme Katedrální náměstí, vyšší hrad s dochovanou věží, ze které je slušný výhled na ulice, kostely a náměstí s radnicí, kterou s katedrálním náměstím spojuje jen úzká ulička plná obchodů se suvenýry a restaurací. Udělali jsme malou tour po městě, kterou jsme zakončili nákupem suvenýrů a dobrou večeří v centru.

Césis bývalo ve své době slávy významným hanzovním městem, stejně jako Riga. Dodnes se dochovaly mohutné pozůstatky řádového hradu. Díky tomu, že se v Pobaltí na bezpečnost moc nedbá, byli jsme vždy vpuštěni skoro kamkoliv. Na Césisu máte jedinečnou možnost podívat se na hrad s lucernou v ruce. Navštívíte s ní hradní věž nebo hradní vězení. Césis rozhodně stojí za návštěvu. Nám bohužel nezbýval čas a nevyšlo počasí dle našich představ, takže jsme prohlídku městečka výrazně zrychlili.

O pár hodin později nás už vítala Riga, hlavní město Lotyšska. Samozřejmě se nám poštěstilo přijet během festivalu, takže jsme poslední tři kilometry do kempu cukali asi hodinu. Do kempu jsme přijeli už po hlavní sezóně a díky tomu dostali i dobrou cenu. Kemp v Rize má otevřeno do 22:00, je však hlídaný nonstop. Jedna noc nás tam vyšla na 9 lotyšských lat. Večer město praskalo ve švech, festival vrcholil, konal se spontánní běh centrem a soutěž ohňostrojů. V kempu jsme potkali i pár Čechů, jedny jsme dokonce znali z loňské dovolené. Cestou večer z města jsme trochu bloudili, ale nakonec jsme kemp našli.

22.8.2010 - Toulky Starým městem

Riga je město, které má nejen překrásné a živé historické centrum, ale i chudá a vybydlená předměstí. I tak pro mě zůstává tím nejhezčím pobaltským hlavním městem. Mnoho turistů a velmi proměnlivé počasí - taková byla naše neděle v Rize. Chvíli ostré slunce, chvíli mrholení, které střídal hustý déšť. Vše většinou doplňoval nepříjemný a studený vítr. Než jsme našli infocentrum, dost jsme se nachodili. Nakonec bylo objeveno na náměstí, pod domem Černohlavců. Získali jsme v něm zajímavou mapku a s ní v ruce jsme se vydali na pouť Starým městem.

V centru můžete najít zajímavé a zdobené secesní domy, mnoho kostelů, domy měšťanů či Malou a Velkou gildu. Rize rovněž dominují úzké uličky, obklopené vysokými zdmi. Tour s mapou v ruce dala celkem zabrat, kousek za Pomníkem svobody jsme se stavili na oběd. Navštívili jsme i několik obchodů se suvenýry a zdejší trhy.

V Rize mě zaujali i mrakodrapy (budovy bank, velkých společností) a vysoká vysílací věž, která je nejvyšší osamotě stojící věží. Bohužel se nachází kus za Starým městem a rozhodně není jednoduché se k ní pěšky dostat blíže. Pokud se odhodláte a budete chtít vidět vysílač z blízka, budete muset pokračovat ze Starého města a přes chudé předměstí se dostanete naproti věži. Bohužel vás od ní dělí ještě řeka, na druhou stranu se dostanete nejlépe hned po mostě u Starého města.

Počasí se od Tallinnu zcela proměnilo. Přemýšlím, zda je to polohou či je takhle po celém Estonsku. Počasí je severské, fouká chladný vítr, občas i zaprší. Moře na severu je divoké, jeho břehy jsou obehnány vysokými skalami, přes které se dostane pomocí kovových schůdků. Estonsko je země, která má hned několik tváří. Reprezentují ji jednak krásná přímořská letoviska, kouzelný venkov i divoká a nespoutaná severská příroda.

Ubytování zde na severovýchodě nás vyšlo na krásných 100 EEK za noc, až nám bylo líto, že zde nezůstáváme víc dní. Narva i tak byla neplánovanou vsuvkou, která se nyní uskutečnila nejen na úkor Helsinek, ale i místo polské Leby. Narva je hraniční město, ve kterém se nachází obří pevnost, neboli velký a rozlehlý středověký hrad, zbudovaný na hraniční stejnojmenné řece Narva. Je chloubou celého města.

Hlavní věž a nádvoří spadá do Estonska, zbylá část hradu patří Rusku. Pravděpodobně to jsou jen nějaké hospodářské budovy a domky služebnictva. Za 60 EEK si můžete zakoupit lístek na prohlídku hradu, jako po celém Pobaltí vám bude umožněn nerušený vstup bez průvodce. Můžete vylézt až nahoru do hradní věže, ve které se nachází zajímavá expozice o historii hradu a města. Na nádvoří se po celou sezónu konají různé akce a trhy. Máte-li hlad, určitě navštivte hradní restauraci na nádvoří před vstupem do pevnosti.

Narva je typické poloruské městečko. Ruská atmosféra na vás zavane nejen z městských sídlišť, ale hlavně z pravoslavného kostela. Co Narvě však chybí, jako většině měst v Pobaltí, je turistický ruch a život.

Ve středu po cestě do Narvy jsme ještě navštívili město Rakvere se zříceninou hradu a sochou bizona v jeho nadživotní velikosti. Narazili jsme i na vodopády, dlouhé cca 30 m, jediné vodopády, které jsem měla možnost v Pobaltí vidět.

19.8.2010, čtvrtek - Napříč Estonskem. Proč ne?

Z nenáročného plánu se vyklubal celkem zajímavý a hektický den. Z Narvy jsme popojeli do Tartu, za kterým jsme se plánovali ubytovat a další den vyrazit do přírodní rezervace Haanja. Hořela jsem nedočkavostí, až budu moct zdolat nejvyšší horu Pobaltí. Vše ale dopadlo zcela jinak.. když nad tím teď přemýšlím, komplikace nejsou vždy špatné, dokáží totiž vnést do již nalinkovaného plánu akci a spontánnost, na kterou si i po letech rádi vzpomeneme a pousmějeme se.

V Narvě sice svítilo sluníčko, o 200 km dál v Tartu však nepříjemně pršelo. V infu jsme posbírali mapky a vyrazili na oběd. Tartu je druhé největší město Estonska a hlavně známé univerzitní město, na náměstí se tedy nachází několik restaurací a kaváren. Není problém najít takovou, která odpovídá běžným cenám. Až se počasí trochu uklidnilo, vyrazili jsme na prohlídku města. Prohlídka má jen několik zajímavých bodů a je dlouhá jen pár kilometrů. Všude po městě jsou "rozházené sochy", nejvíce mě zaujal hypotetický rozhovor mezi dvěma Wildy a potom ruiny katedrály, na kterou jsme se opět rádi vyškrábali.

Chtěli jsme si ale užít i trochu estonské přírody, bylo mi líto, že ji tak nějak zanedbáváme. Vyrazili jsme proto směr rezervace Haanja, ve které jsme plánovali zůstat přes dvě noci. V mapce kempů jsme si našli hotel - kemp. V Estonsku jsou časté tzv. SPA hotely, ke kterým jsou občas přidruženy i kempy. Čekalo nás však nemilé překvapení, u hotelu žádné místo pro stany nebylo, maximálně na trávě venku u parkoviště. Koukli jsme do materiálů v hotelu a našli v nich podle obrázku pěkný kemp přímo v rezervaci. Od hotelu to bylo beztak k Suur Munamägi (nejvyšší hora Pobaltí, 318 m) daleko. Když jsme se do Haanji po rozmoklých vedlejších cestách dostali, kemp byl prakticky opuštěný. Jedna šilhavá paní nám řekla, že se tam druhý den koná svatba, nebyla zdejší, a tak nám nezvládla doporučit jiný kemp.

Rezervaci Haanja jsme tedy vzdali a vyrazili zpět do letního Pärnu, které nás na začátku tolik okouzlilo. Navigace nahlásila čas příjezdu 23:20. Navečeřeli jsme se v autě, cestou potkali několik lišek a podjeli celou oblačnost nad Estonskem. Noční cesta Pobaltím je chvílemi dost děsivá, a tedy pro mě i trochu nepříjemná. Nejen, že celou dobu projíždíte lesy, ale na obzoru se rýsují i polorozpadlé chalupy, které dokáží takhle po tmě dost nahnat hrůzu. Měla jsem obavy, aby nám v Pärnu nezavřeli kemp, a my tak nemuseli nocovat na benzínce, to se naštěstí nestalo, stihli jsme se ubytovat. Kemp v Pärnu přijímá pravděpodobně nonstop.

20.8.2010, pátek - Jak Estonsko znovu získalo nezávislost

Odcestovat do Pärnu byl dobrý nápad, počasí vyšlo hezky, nebe skoro bez mráčků, ale přesto pofukoval studený vítr. Navíc od Rigy nás dělilo už jen do 200 km. Poté, co jsme dopoledne vyrazili do města, zjistili jsme, že Estonci 20.8. slaví státní svátek, a to konkrétně Den znovunabytí nezávislosti. Všude byly vyvěšeny vlajky, nejen na radnici a na školách, jak je dobrým zvykem tady v Česku, ale i na domcích a obchodech. Některé obchody měly zavřeno, jiné si nechtěli nechat ujít tržbu a lákali dovnitř kolemjdoucí.

Turistů v Pärnu bylo požehnaně, ráno bylo město sice trochu mrtvé, odpoledne ale ožilo. Trhy, na které jsme tu před pár dny narazili, též zmizely, pravděpodobně byly jen součástí nějaké jednorázové akce. Město jsme si prošli opět s pomocí turistické mapky, kterou jsme získali v infu. Památky v Pärnu bohužel nejsou tak zajímavé jako třeba v Tartu, ale i tak má město své kouzlo. Navíc zde můžete vyrazit na Ladies beach /Dámskou pláž/ - pozor, mužům vstup zakázán.

Kempy:
U Narvy (Toila Spa Hotell) 59°25'33"N 27°30'55"E
Pärnu (Konse Motell & Karavan Kämping) 58°23'05"N 24°31'35"E

Tallinn je město jako Praha. Pro člověka neznalého vnitřkem absolutně neprůjezdné, kord když připočítáme fakt, že Estonci s cedulemi opravdu šetří. To bez navigace bychom měli teprve velký problém.Tallinnské centrum se dělí na Staré a Nové město, to Staré je též rozděleno na dvě části.

Tou zajímavější částí Starého města určitě bude Hradní vrch, na který máte úžasný výhled z kostela sv. Mikuláše, na který jsme stoupali za deště a bouřky. Navíc bych měla zmínit, že se mi podařilo udělat fotku maximálně shodnou s pohledem, který jsem poslala domů - a nebylo to plánované . Všude po Starém městě narazíte na obchůdky se suvenýry, ceny jsou zde však výrazně vyšší než třeba v Pärnu.

Náš kemp je situován asi 4 km od historického centra, pěšky se k němu tedy opravdu projdete. Na hlavní silnici kousek od kempu je zastávka hromadné dopravy, ale tu jsme v Pobaltí vůbec nevyužili. Cena kempu pro nás dva na noc byla neuvěřitelných 400 EEK. Skoro se mi podlomila kolena, za dvě noci to vychází na cca 1400 Kč. Kemp sice funguje nonstop, ale je umístěn v průchoďáku mezi skladišti. Chcete-li zkusit štěstí jinde, dva kilometry od City kempu směrem pryč z města je další, snad levnější kemp, o kterém jsme bohužel při zařizování ubytování nevěděli.

Jak jsem již zmínila, pro nás byl Tallinn hodně chaotický, centrum bylo příliš rušné a v infu jsme nezískali potřebné informace jak tomu bylo dobrým zvykem v jiných městech. Kvalitní mapka se nám dostala do ruky až v Novém městě, a to už jsme byli na odchodu. I tak jsme si myslím prohlédli větší část Starého města.

Staré město Tallinnu tvoří spleť několika úzkých uliček, ve kterých se jen těžko zorientujete. Ty se sbíhají do různých malých a větších náměstí. Na těchto křižovatkách najdete většinou významné budovy, domy a kostely. Určitě vás okouzlí i pravoslavný chrám Alexandra Něvského, který je vzpomínkou na věčné Rusko, nachází se na Hradním vrchu.

Tallinn však není pouze historie, je to i moderní město, které žije. Lidé zde sportují - kolo, běh nebo kolečkové brusle. Jako jinde v Estonsku se zde bez problému domluvíte anglicky. V Tallinnu narazíte na obchody mnoha světových značek, stejně jako v Praze nebo Rize.

Pro nás měl být Tallinn i východiskem spontánní cesty do Helsinek, ke které nás inspiroval Fin na ostrově Saaremaa. Přiznám se, že Helsinky jsou už dlouho mým snem, který jsem si však letos nechala proklouznout mezi prsty. Dovolená do Pobaltí byla tak či tak drahá a my už v Tallinnu překračovali rozpočet a počítali zbylé peníze na bankovních účtech. Cesta do Helsinek by nás dva tam a zpět bez auta vyšla celkem na 2000 Kč, takže jsme nakonec Helsinky oželeli a odložili je třeba na příští rok.

Helsinky jsou vzdáleny jen 80 km od Tallinnu a pravidelné spojení mezi městy zaručují tři lodní společnosti. Cesta běžně trvá 2,5 hodiny, seženete však i rychlejší spoje.

Kempy GPS:
Tallinn city camping 59°26'55"N 24°48'30"E

Tallinn - mapky

Ráno v sobotu jsme z Ventspils ujeli před lotyšským deštěm a vyrazili opět o něco víc na sever. Jak teď můžu zpětně potvrdit, v Pobaltí opravdu přes polovinu měsíce srpna proprší.

Déšť se ale vždy prožene rychle, takže nám během dovolené moc plánů nezkomplikoval. Ideálním měsícem k návštěvě Pobaltí je teplý červenec, případně chladnější červen nebo květen. Pobaltí je jedna velká placka a pokud rádi cestujete na kole, nevadí vám jezdit po silnici (moc cyklostezek v Pobaltí není), můžete klidně vyrazit.

Naše cesta vedla přes Rigu, hlavní město Lotyšska, do kterého jsme se vrátili v druhé polovině dovolené. Hned před Rigou jsme minuli odbočku na Estonsko a mohli si tak vychutnat průjezd pobaltskou metropolí. Cesta vede středem města a provoz v Rize je plynulý, navzdory tomu, že tam žije polovina Lotyšů. Hned za velkým mostem přes řeku Daugavu se rozkládá rižské Staré město a k nebi se šplhají vysoké věže kostelů.

Pozdě odpoledne přijíždíme do Pärnu, které je naší první estonskou zastávkou, nic netuše, že se do něj za pár dní ještě rádi vrátíme. Poprvé a naposled mám problém s kempe. Hold se mi na první pohled nelíbí, teď po dovolené ho ale hodnotím jako jeden z nejlepších. V Pärnu, některými Rusy stále nazývaném Pjarnu, navštívíme rušnou ulici Rükli se stánky. Rüütli se táhne prostředkem města, začíná za malým městským parkem a pokračuje až k náměstí. Měli jsme štěstí, že jsme zde chytli trhovce, měli jsme tak možnost nakoupit pár originálních estonských suvenýrů a dát si večeři na pobřeží v Jachtklubu.

První dojem z Estonska je super, rozhodně to je země, která má co nabídnout, z Pobaltských států je nejdál a je to rozhodně vidět na první pohled. Lidé jsou zde laskaví, mluví vesměs anglicky bez rozdílu generace a trhovci zde prodávají jedinečné severské suvenýry. V většině měst narazíte na infocentra, vybavená letáky a hromadou zajímavých informací. Zdarma se vám tak do ruky dostanou nejrůznější mapy, plánky a brožury. U nás byste za většinu takových mapek platili, v Estonsku však nikoli. Pokud tápáte a nevíte, kam se podívat, obsluha v infocentru vám ráda poradí.

15.8.2010, neděle - Trajekt vyplouvá

Ranní odjezd z Pärnu a polední nalodění na trajekt ve Virtsu - takový byl začátek našeho dne a cesty na největší estonský ostrov Saaremaa. Opět utíkáme před deštěm, už z toho začíná být skoro pobaltská tradice. V rychlosti tedy balíme stan a vyrážíme na další cestu. Snažím se nemyslet na ztroskotaný trajekt Estonia, vyhlížím záchranný kruh, do kterého se chystám naskočit při prvním otřesu obří lodi. Auta zůstávají v přízemí a my všichni cestující jsme vyhnání na horní palubu. Trajekt je perfektně vybaven - čisté záchody, výtah i restaurace. Lístek na něj stojí 120 EEK (zpět z ostrova je to za 170 EEK).

Už dopředu jsem měla vybraný kemp, a to kousek za hlavním městem ostrova Kuressaare. Zakempovali jsme a vyrazili na oběd, ubytování jsme měli za úžasných 130 EEK, takhle levně jsem nikde nebydlela. V Kuressaare jsme navštívili báječné infocentrum, kde nám dali nejen mapku, ale i potřebné informace o všech zajímavostech na ostrově. Uprostřed Kuressaare se rozprostírá hrad obehnaný vodním příkopem. Přístup nám byl však umožněn pouze na nádvoří, uvnitř hradu se nachází nějaké muzeum. Hrad vypadá navenek vcelku dobře, je zde však liduprázdno, všude kolem hradu se staví a uklízí, možná se něco chystá. Od hradu jsme pokračovali kolem udržované městské pláže až k malému molu.

Atrakce vyznačené v mapce si necháváme na pondělí, večer vyrážíme pouze na cíp ostrova. Co tam? Navštívit opuštěný a vysoký černobílý maják, takový který znáte ze starých strašidelných filmů. Od kempu je vzdálen asi 30 km, což je v našem cestování jen malý kousek cesty. U majáku nepotkáte davy lidí, je zde pouze pár nadšenců, podobných jako jsme my. Maják dokonale zapadá k ostatním budovám a je v souznění i s okolní přírodou. Vše doplňuje modrá obloha, škoda, že se zítřkem přijdou do Pobaltí přeháňky. Právě takhle jsem si představovala Estonsko, břehy ke špičce ostrova jsou lemovány oblázky, Balt je i tady plný malých medúz a krabíků.

16.8.2010, pondělí - Vysoké skály a mlýny ostrova Saaremaa

Na ostrově Saaremaa se určitě neobejdete bez mapy v ruce. Chcete-li sem cestovat, přivezte si sebou podrobného turistického průvodce nebo se optejte v infocentru po zdejších zajímavostech. Na ostrově je hned několik zajímavých míst, kromě městečka Kuressaare můžete zavítat do Pangy na vysoké skalní útesy, obdivovat několik majáků po pobřeží nebo se podívat na větrné mlýny či na zříceninu hradu řádu německých rytířů.

Hlavní silnice na ostrově Saaremaa jsou kvalitní a dobře udržované, příkopy vysekané. Vedlejší silnice k malých obcím a různé spojovací silnice jsou vysypány štěrkem. Po celém ostrově je jakási síť zajímavých míst, jsou pospojovány na mapě a ze silnice vždy dobře značeny. Prodávají se u nich dřevěné či kamenné suvenýry, většinou vyráběné přímo na místě. Ty kamenné nás zvláště okouzlili, většinou jsou celé vytvořeny z jednoho kusu. Prodejci nabízejí nádobí, hrníčky, vázy, ale i třeba antistresové kuličky a přívěsky na krk. Některé kusy jsou obzvláště povedené, takže vybíráme a nakupujeme.

Cestování po ostrově Saaremaa pro nás bylo ve znamení autoturistiky, mít však více času, určitě by stálo za to půjčit si i kola. I tak návštěva Saaremy stála za to, škoda jen, že nebylo víc času. A teď hurá k Tallinnu.

Kempy GPS:
Pärnu (Konse motell & karavan kämping) 58°23'05"N 24°31'35"E
Saaremaa (Tehumardi puhkekeskus****) 58°10'55"N 22°15'16"E

Pärnu a Saaremaa - mapky