Den otevřených dveří v pardubickém krematoriu

1Lis/090

Den otevřených dveří v pardubickém krematoriu

Krematorium - pro některé z nás poslední zastávka na cestě životem. Pokud do něj během našich dní zamíříme, většinou se tak stáváme účastníky pohřbu našich blízkých. Krematoria nám nabízí poslední rozloučení s těmi zesnulými, kteří radši než hnít v hrobě a nechat se ožírat brouky, chtějí být spáleni. Přeci jen: "Prach jsi a v prach se obrátíš". Čeká nás krátký obřad v obřadní síni, poslechneme si tu pár hezkých slov o nebožtíkovi a nakonec vidíme jen rakev zajíždějící někam dolů. A co potom?

Potom si vyzvedneme popel, který uložíme do hrobu či bude rozsypán na rozptylové loučce. Tak tedy, není na tom nic zlého ani divného, jít se podívat na den otevřených dveří do krematoria - aspoň uvidíte, do čeho jdete.

Před rokem oslavilo pardubické krematorium výročí 85 let od svého založení. Bylo tedy postaveno v 20. letech minulého století v rondokubistickém stylu. Tento národní sloh docílil toho, že pardubické krematorium příhodně připomíná perníkovou chaloupku. Sice je zde určitá spojitost s Pardubicemi - městem perníku.. ale krematorium? Kam architekti dali oči..

Den otevřených dveří

Den otevřených dveří se konal v sobotu 31. 10. 2009 od 09:00 do 17:00. Dočetla jsem se, že krematorium ho chce pořádat každý rok. Prohlídky probíhaly vždy v celou hodinu. My jsme dorazili náhodou přesně na jedenáctou, připojili jsme se k malé skupince lidí a k výkladu, který již běžel ve velké obřadní síni. Není tak velká, jak si z dětství pamatuju. Poprvé a naposled jsem v ní stála před sedmnácti lety na pohřbu svého dědečka a musím říct, že vzpomínky z té doby mám hodně rozmazané. Dnešní návštěva krematoria mě v tom ještě více utvrdila.

Krematorium v současnosti prochází rekonstrukcí. Přibyl například výtah pro tělesně postižené, kteří se dříve do síně dostávali s velkými obtížemi.

Jako v Six Feet Under

Z obřadní síně se přesouváme do dolní části krematoria a vidíme místo, kam nebožtíka spouštějí. Dále přistupujeme ke starým, dnes již nepoužívaným, pecím. Obřadní síň a tyto pece můžete vidět ve filmu Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Pece mají malé okenní otvory, kdysi se zde topilo koksem. Mísí se ve mě pocity z Březinky a zážitky z úsměvného seriálu Six Feet Under (Odpočívej v pokoji).

Chladící boxy a nové pece

Procházíme kolem velkých chladících boxů po stopách nebožtíků, které vezli před námi. Prakticky kopírujeme cestu krematorského vozíku. Přicházíme k novým pecím. Jsou dvě, u jedné je i rakev - snad prázdná - jako ilustrace toho, že se do jedné pece skutečně vejde pouze jedna rakev. Pece fungují na plyn. Teplota při spalování dosahuje i 1000 stupňů Celsia a jeho doba trvá zhruba dvě hodiny. Všechno shoří (i zlato). Teda kromě vašeho umělého kloubu. Nakonec z vás zůstane pouze popel, který se vejde do malé urny. Urny, které jsou určeny na rozptyl na rozptylové loučce se ani nezalepují.

Na konci prohlídky krematoria můžete ještě nahlédnout do malé obřadní síně. Pohřby se většinou konají v týdnu, v průměru jich je kolem padesáti měsíčně.